Lidé přijímají ve svém produktivním a někdy nejen v onom takzvaně produktivním věku zaměstnání. Činí tak především z prostého důvodu, že se jinak než prací obvykle nedají vydělat peníze. A peníze jsou pro všechny z nás nezbytné.
Ovšem lidé, kteří se nechají zaměstnat, nepracují vlastně jenom ve svůj prospěch, respektive ve prospěch své firmy. Z toho, co si vydělají, totiž musí odvádět určitou část i státu, který se i tímto způsobem financuje. A zpravidla není úniku.
Ovšem přece jenom existují i zaměstnání, kde se dá v tomto ohledu aspoň trochu ‚ušetřit‘. A tím jsou dohoda o pracovní činnosti (DPČ) a dohoda o provedení práce (DPP). Jakkoliv se totiž i v těchto případech musí odvádět patnáctiprocentní daň z příjmu, kterou si stát nenechá ujít, nemusí se zde platit aspoň sociální a zdravotní pojištění, což činí takovou formu práce finančně výhodnější. Sice tato nikomu sama o sobě nezaručuje zdravotní péči ani možnost využít možnosti sociálního systému, ovšem zase na druhou stranu se tu daleko rychleji vypočítá z hrubé mzdy ta čistá a člověk tu neodevzdá na povinných odvodech tolik jako u jiných zaměstnání. A pokud se vám tomu nechce věřit, pokud jste přesvědčeni, že se nikomu takto odvody neodpouštějí, může vás o tom snadno přesvědčit výpočet čisté mzdy DPP Kalkulackacistemzdy.cz.
Jenže není růže bez trní, jak praví známá lidová moudrost. A proto si musíme přiznat, že je tato úleva, jež pro dohodu o provedení práce nebo dohodu o pracovní činnosti typická, vykompenzována bohužel i určitými nedostatky. A to především tím, že se dá něco podobného provozovat pouze v případě, že se člověk spokojí s poměrně nízkými příjmy. U těchto prací si totiž lze vydělat pouze do tří a půl tisíce, respektive do deseti tisíc korun hrubého. Ne víc. A tak tu sice člověk někdy může vzít stát ‚na hůl‘, ale nezbohatne na tom. Spíše si jen přilepší k nějakému jinému příjmu.